Jedna vzpomínková z Taiwanu - na spontánním výletě totiž s sebou nemáme mobily, a tak nemáme fotky

Na víkend bez mobilu a se 3 věcmi – jak to dopadlo tentokrát?

Říkáme tomu spontánní výlet: sraz v pátek po práci na pražském hlavním nádraží, bez mobilů a max. 3 věcmi na osobu s sebou. Stoupnout si do fronty na vnitrostátní jízdenky a zakoupit stejnou destinaci jako člověk ve frontě před námi. Poprvé jsme takhle prozkoumali Český Těšín a Čadcu, podruhé jsme zavítali do Tišnova, Myjavy a Veselí na Moravě, potřetí to bylo Broumovsko a Náchod a počtvrté minulý víkend….čtěte níže a k tomu si pušťte tuhle písničku, pak se dozvíte proč. A mapa celého výletu je úplně na konci článku.

3 věci s sebou a mobil nechat v kanclu

Tři věci každý s sebou už máme vymakaný: 1 kartáček, 1 pasta, 1 batůžek, 1 krém, 1 deodorant a 1 make-up (ano, vidíte správně, je tam napsanej make-up). To, co máme na sobě, se nepočítá – nesmí to ale být nic neobvyklého, co byste na sobě normálně neměli – a protože v pátek lilo, měli jsme na sobě oba i pláštěnku.

Sešli jsme se už v 15:30 – to abychom stihli nějaký dřívější spoj a zvýšili šanci na to sehnat v cílové destinaci nocleh. Tentokrát to šlo hladce – paní za přepážku si pamatovala, co si kupoval člověk před námi, a byla ochotná nám to sdělit. Koupili jsme tedy dvě jízdenky do Pelhřimova odjezd v 16:02. V kupé byla pohoda až na jeden háček. Na trati spadl strom, a tak jsme ještě před šestou nebyli dál než v Praze-Uhříněvsi. Spolucestující klučina byl od SŽDC, a tak vyprávěl železniční příhody, zatímco naše víra v to, že se někam dál posuneme, klesala a klesala.

Tímto vlakem jsme nejeli, berte to jako zástupný obrázek pořízený cestou z práce
Tímto vlakem jsme nejeli, berte to jako zástupný obrázek pořízený cestou z práce

Když k nám přisedli lidi, co původně z Prahy vyráželi o hodinu později (dovezl je výlukový bus), pomalu jsme se rozjeli směr Tábor. Krátký přestup a hurá motoráčkem do Pelhřimova. Kluk sedící naproti se odhalil coby DJ, který ten večer v Pelhřimově hrál, když po telefonu hlásil svůj příjezd do “Pejru”. A už jsme měli tip na klub. Na místo jsme nakonec dojeli asi o dvě hodiny později – dřívější odchod z práce se nevyplatil.

V Pelhřimově to na námku žilo: stage, koncert, stánky. Na jedné lavičce dvě víno popíjející slečny, které nám ochotně poradily levné ubytování a dobré jídlo. V penzionu za věží už měli volný pouze pokoj s vanou (asi dražší než bez vany). Vzali jsme to a pelášili do hotelu Slavie na večeři. Jenže kuchař byl už na odchodu (bylo 21h), a tak nás zachránila pizzerie v druhém patře. Po večeři jsme znovu potkali slečny, co nám tak hezky poradily. Slovo dalo slovo (včetně vysvětlení, proč se na všecho tak ptáme a nepodíváme se do mobilu) a už jsme společně popíjeli jejich do PETky stáčené víno. A co ta vana na pokoji? Na tu se taky dostalo, páč doma žádnou nemáme.

Na Šumavě tráva šumí

V sobotu ráno jsme posnídali v místní cukrárně a zapili to espressem o objemu 3dl. V mléčném baru na rohu měli výborné chlebíčky a jinak bylo mrtvo. Vydali jsme se tedy na vlakové nádraží, kde v čekárně seděl náš DJ z vlaku – další bezesná noc na něm byla znát. Chytře jsme si včera zapamatovali časy odjezdů a mířili na vlak v 9:26, co jel do Horní Cerekve. Zakoupili jsme denní síťovou jízdenku pro Jihočeský kraj a k tomu jeden nevýherní los. Na nádraží měli knihovnu s četvou do vlaku, a tak jsem sáhla po Lidech z maringotek od Eduarda Basse a musím říct, že Příhoda cirkusového kapelníka skvěle sedla právě do vlaku.

Z Cerekve jsme vyjeli na Jindřichův Hradec a po cestě se rozhodli pro vlak mířící na Šumavu – přes Český Krumlov, Lipno až do Nového Údolí. Na mapě to vypadalo na pohodu, ale zpožděné vlaky nás dohnaly i v sobotu, a tak jsme se tam vláčeli pěkných pár hodin.

Nové Údolí je jako konec světa a končí tam i železnice. Dříve tu vedly koleje až do Německa, ale to bývávalo, a tak tu jsou jen zbytky, které dnes marketingově označují za nejkratší mezinárodní železnicí v ČR. Mrkli jsme do muzea ve vagónu a ze zvědavosti zjistili cenu ubytování v hotelu (kupodivu dost nízká, ale měli plno). Němci si sem chodí do stánku kupovat levnější cigarety a alkohol a majitel občerstvení tu vystavuje WC s vlajkou EU uvnitř. Nasedli jsme na vlak zpátky a vystoupili ve Stožci. Byla docela zima a my oblečení jak na pláž. I tak jsme dali kousek treku ke Studené Vltavě a došli do lesa tak hlubokého a tak zeleného, až se člověk bál. Navíc tam dlouhá tráva ve větru šuměla tak, že mi konečně došlo, proč se to místo jmenuje Šumava!

Jízdenky, účtenky, vstupenky a podtácky jako vzpomínky místo fotek
Jízdenky, účtenky, vstupenky a podtácky jako vzpomínky místo fotek

Háček na hotelovém pokoji

Prostudovali jsme mapu železniční trať Jihočeského regionu, kterou nám paní na nádraží v Pelhřimově ochotně vytiskla, a rozhodli se vydat do Prachatic. Při čekání na vlak jsme ještě přečetli novinky na místním úřadě: Oznamujeme, že dne toho a toho nebude přítomna paní účetní z důvodu dovolené.

A vláček jel opět hezky pomaloučku, cestou jsme nabrali rodiny s pádly a čluny, co se byly vydovádět na Lipnu, a blížili se k Prachaticím. Cestou do centra města jsme na reklamní tabuli zjistili, že se tu právě dnes koná pivní festival včetně hudebního doprovodu. Radost však vystřídal strach, když jsme si uvědomili, že kvůli tomu možná nenajdeme místo k přespání. V prvním ubytování nebyla recepce a bez mobilu jsme nemohli zavolat na číslo na dveřích. V druhém – hotelu Parkán – nám na dotaz na volný pokoj paní z recepce velmi váhavě odpověděla: “Nooo, mám jeden pokoj….hmmm.” Na další dotaz, zda je v tom pokoji nějaký háček, se paní zamyslela a opět dost pomalu řekla, že tam není TV. No ta to nám opravdu nevadilo a šli jsme se tam podívat. Po otevření dveří mi však bylo jasné, proč recepční tak vyhýbavě odpovídala – pokojem se táhl nechutný pach odpadu. No, světe div se, nakonec jsme to vyvětrali a zůstali. Hlad a krásný výhled na kostel nás přesvědčil. Holt když cestujete bez plánu, zbyde na vás ten poslední pokoj.

Po večeři v pivovaru jsme zavítali na náměstí plné stánků s pivem a jedním pódiem, kde zrovna ladila poslední z dnešních kapel – TING. Nikdo z lidí kolem je neznal, ale 8 kluků a všichi trička s logem kapely, to už vypadalo profi. Jeden z kluků dredy a já začala doufat, že dáme taneček na ska. Místní osazenstvo, už po poctivé degustaci piv, že nejdřív drželo zpátky a zíralo na kluky jak na mimozemšťany. Když ale z úst amerického frontmana zazněla písnička v češtině “Jestli chlastáš“, rázem se všichni dali do divokého tance. Kvalitu posuďte sami – ale musím říct, že zpěvák předvedl supr výkon. A já se po delší absenci na Mighty Sounds zase tanečně vyřádila.

Noc na smrdutém pokoji jsme přežili, člověk si po chvíli zvykne a větrání pomohlo. Ráno jsme prošli město – na náměstí stojí domy s dlouhou historií a stojí za to si je projít s informačním letákem v ruce. Za 30 kč jsme vyšplhali do věže kostela, kde jsem sem občas bála, že ztrouchnivělé dřevo pode mnou nevydží. Nahoře však krásný výhled a po cestě potkáte dva zvony a jen se bojíte, any zrovna v ten moment nezačaly zvonit. Krom věže se můžete projít i po stropě kostela – vzpomněla jsem si na podobný (a intenzivnější) zážitek z Ekvádoru – viz fotky níže.

Quito, Ekvádor
Quito, Ekvádor

Z Prachatic jsme se chtěli přesunout do Písku, ale vlakové spoje nám nepřály. Volba tedy padla na místo na hlavní železniční trati s historickým názvem Nepomuk. Narodil se zde sv. Jan Nepomucký a dnes je to poutní město. Až po výstupu z vlaku jsme zjistili, že zastávka se sice jmenuje Nepomuk, ale fyzicky se nachází ve Dvorci. 2 km do města jsme vyřešili stopem. Vzal nás zaměstnanec ČD vracející se ze služby.

Centrum Nepomuku zelo prázdnotou a zaujalo svým prudce skloněným náměstím a nadměrným množstvím soch všude kolem. Navštívili jsme kostel hned naproti klubu, kde se evidentně ještě před pár hodinami pařilo. Jediná okem vyhledatelná (mobily opravdu zůstaly v Praze) restaurace se ukázala jako řetězec Švejk a jídlo bylo dobré. Při návštěvě informačního centra jsme zjistili, že tu vystavují zbytky bombardéru B24 Liberatora, který tu během války havaroval. Hned vedle uměleckých obrazů.

A protože nás za celý víkend cesty vlakem už dost nasytily, rozhodli jsme se protáhnout kostru kratším trekem ke zbytkům cisterciánského kláštera z 12. století. Jde se kolem kopce, na kterém stojí zámek Zelená Hora, toho času nepřístupný, který se proslavil Švandrlíkovým románem Černí baroni. Pak už zbývalo jen dojít zpátky na nádraží ve Dvorci, chytnout osobní vlak do Plzně, přestoupit na rychlík do Prahy a spočítat najeté kilometry. Za celý víkend jsme vlakem urazili 650 km a tímto prohlašuji 4. spontánní výlet za vlakový výlet. Poučení pro příště: menší vzdálenosti a delší doba na jednotlivých místech.

Trasa našeho spontánního výletu
Trasa našeho spontánního výletu

 

3 thoughts on “Na víkend bez mobilu a se 3 věcmi – jak to dopadlo tentokrát?

  1. Odpovědět
    Martina Kubicna - 18.8.2017

    Jo to je presne ten zpusob vyuziti volneho casu,to jsem vzdy chtela podnikat , jet jen tak nazdarbuh.Trochu vam zavidim,ja to nejak prosvihla dnes sice mam volny cas,ale je to spatne s mou chuzi.Tak si o tomto zpusobu cestovani muzu aspon precist,tak vam dekuju za fain cteni a jen tak dal.Vase spriznena duse Martina

  2. Odpovědět
    Martina - 18.8.2017

    Nevyherni los? Jakoze nevyhral, jo?

  3. Odpovědět
    Marty9xxxx - 18.8.2017

    Zdravím dobrodruhy …. 😀

    Místama jsem se i pobavil a hodně by mě lákalo něco podobného, ale už se těším na další příběhy 😀

    S pozdravem Marty9xxxx

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *