Tento článek je součástí série 4 reportů z naší třítýdenní cesty na Nový Zéland a popisuje zážitky z prvního týdne. Na Zélandu jsem před téměř pár lety (9) semestr studovala společně s dalšími třemi spolužačkami z ČR. Jedna z nich se tam vdala, a tak bylo o důvod víc vyrazit.
První den v Christchurch
Z letiště jsme jeli autobusem do hostelu Urbanz (špatný poměr cena/výkon). Auto jsme měli až od dalšího dne, ale bývalo by bylo lepší si auto půjčit rovnou na letišti. Cesta busem do centra totiž stála cca 8 NZD na osobu a měli jsme dost batožiny.
Christchurch v únoru 2011 zasáhlo zemětřesení, jehož následkem spadla věž katedrály v centru města a spolu s ní mnoho dalších budov. Na městě se to podepsalo tak, že jsme si v centru připadali jako v městě duchů. Nikde nikdo, obchody opuštěné, silnice a chodníky zavřené a v rekonstrukci. Byli jsme se podívat v muzeu zemětřesení Quake City – mohu doporučit.
Ve městě nemá cenu se zdržovat, vyražte co nejdřív do přírody.
Jezera Tekapo a Pukaki
Další den jsme si půjčili auto (Suzuki Swift – krásně sedělo na zélandských silnicích!) a vyrazili směrem k jezerům Tekapo a Pukaki. Ani ne po hodině cesty nám kamínek z protijedoucího kamionu udělal pavouka na čelním skle. Stálo nás to ca 450 NZD (nevzali jsme si pojištění).
Tato jezera si nenechte ujít, jejich voda je ledovcově modrá. Dali jsme procházku k Mount John observatory, odkud se nám naksytly supr výhledy na jezero. Nocovali jsme v bezplatném Lake Poaka Amenity area (rozuměj jezírko s trávou kolem a WC budkou k dispozici). S vědomím, že jsme ušetřili sto doláčů na ubytování, se nám ráno probouzelo krásně.
Mount Cook village a let helikoptérou
Ráno jsme vyrazili do Mt Cook village. Cestou jsme si všimli základny helikoptér, a tak jsme zastavili na čumendu, Závistivě jsme sledovali, jako turisté nastupují do helikoptéry a odlétají někam vzhůru. Když jsme se chystali odejít, tak nám týpek za pultem nabídl, že nám dá dvě letenky za cenu jedné na let, co startuje za 10 minut. Neváhali jsme. A tak jsme za necelé 2 000 CZK/os. vyrazili na 2Oti minutovou projížďku vzduchem. Bylo to úžasný. A nejlepší na tom bylo, že jsme pro nás nečekaně přistáli na nějaký hoře na sněhu, tzv. snow landing. vyskákali z helikoptéry a fotili a fotili…s nejvyšší horou Zélandu Mt Cook na pozadí.
Z Mount Cook village jsme šli Hooker valley trek, který se táhne údolím až k jezeru s výhledem na Mount Cook (obtížnost velmi nízká – viděli jsme tam rodiny s kočárkem, délka 3h). Pak jsme přejeli k Tasman lake a vyšlápli na 10ti minutovej kopec na vyhlídku. Nenechte si to ujít – za málo energie fakt hodně muziky.
Odpoledne jsme se stavili v přívětivém městečku Twizel a dokoupili, co nám chybělo. Nocovali jsme opět zdarma, tentokrát v místě ruin hotelu – Lindis Pass Historic Hotel, který tu sloužil jako základna v době zlaté horečky. To místo mělo kouzlo. My, pár karavanů a řeka. Vykoupali jsme se.
Queenstown, Arrowtown, Cromwell a víno
Queenstown je zélandskou Mekkou adrenalinových sportů. Cestou jsme zastavili u histrického mostu, ze kterého skákali bungee jeden za druhým. Freecoolin atmosféra hadr. Ještě před Queenstown jsme zvládli dopolední miniochutnávku vín ve vinařství Gibbston Valley Wines – zbytečně turistický a drahý.
Queenstown jsme si prošli, a protože nebylo moc pěkně, nešli jsme na kopce kolem, protože by výhledy nenastaly. Místo toho jsme si dali indické menu v obchoďáku.
Arrowtown stojí za krátkou návštěvu, můžete si tu projít krátkou naučnou stezku o tom, jak tu žili Číňané. A pak dát třeba Hokey Pokey zmrzku (na Zélandu mají zmrzliny zvláštní jména, tahle je vanilková s kusy oříšků a karamelem).
Cromwell je zase známý pro své ovoce, které tu mají v nadživotní (má ovoce život?) velikosti. Na Zélandu se Vánoce neobejdou bez třešní. A v Cromwellu je měli za krásnou cenu 10 NZD/kg. A ty meruňky…už jste měli meruňky v prosinci? Lahoda!
Central Otago je region známý pro svá vína pinot noir. Hned vedle Cromwellu leží vesnička Bannockburn, kde sídlí několik vinařů. Stačí tam dojet, zaklepat na dveře a pozvat se na ochutnávku. Jen dojeďte před pátou, pak už mají zavřeno. My jsme takhle vlezli do vinařství Bannock Brae.
Central Otago – St Bathans, Ophir a stará železnice
Dalš nocování jsme měli naplánované u Blue lake v Saint Bathans (opět kemp zdarma). Vyrazili jsme tedy přes Clyde, kde jsme mrkli na třetí největší novozélandskou hydroelektrárnu na řece Clutha. Jali jsme přes veničky Ophir a Lauder, kde na nás dýchla atmosféra zašlé slávy. Silnici totiž lemuje a občas křižuje stará železnice. A tak třeba v Ophiru najdete starý zavřený hotel (něco pro milovníky urbexu) a v Lauder zase zrenovovanou bývalou železniční zastávku. Central Otago Rail Trail je dneska cyklostezkou.
V Saint Bathans začalo hustě pršet, a tak Blue lake zas tak modrý nebylo. Vesnice dokonale dokreslilo atmosféru konce světa. Všude historické cedule, rozpadlá škola, nikde nikdo a u silnice jediný hotel – Vulcan hotel. Prý tam straší. To jsme nevěděli, ale stejně měli plno. Takže nezbylo, než postavit stan. Ráno jsme se vykoupali v jezeře a nakonec jsme návštěvu Saint Bathans vyhodnotili jakou skvělou.
Chystáte-li se na Zéland taky, mrkněte na článek o tom, co připravit před cestou a dalšími tipy.
Cestovat jsem začala po maturitě v roce 2005, studovala jsem na Novém Zélandu, žila na Maltě, Madeiře, v Bretani a v Portu. Mluvím anglicky, francouzsky, hůř portugalsky a zcela základně čínsky. Cestuji pouze s příručním zavazadlem, dříve přes Couchsurfing, dnes přes Home Exchange. Se dvěma dětmi. Profesí jsem agilní koučka. Věnuji se také divadelní improvizaci.