Týden v Gruzii – Tbilisi, Mestia a Sighnaghi

Na jaře 2017 začaly létat Georgian Airways z Tbilisi do Prahy. Neváhali jsme a koupili letenky (5 300 CZK/os.) do Tbilisi, na září. Let trvá 3,5h a dostanete teplé jídlo a nealko nápoj. My jsme do Gruzie vyrazili na konci září – to tam je ještě krásně a teplo, ale sezónu už pomalu končí, takže turistů méně.

Výhled od lanovky
Výhled na Tbilisi od lanovky

Mapy Gruzie a letenky od Vanilla Sky

Pokud se tam taky chystáte, stáhněte si Gruzii do offlinu v appce Mapy.cz (pouze Android) plus v appce Maps.me – bude se to hodit nejen do měst, ale také na treky, protože ty v Gruzii jsou značené spíš hůř než líp. Konkrétní treky můžete předem naplánovat za pomocí informací na webu Caucasus trekking.

Věděli jsme, že týden je na Gruzii krátká doba. Rozhodli jsme se tedy navštívit méně míst, ať se nemusíme tolik hnát. Chtěli jsme do Tbilisi, do hor a ideálně také za vínem. Vždyť je to kolébka vína! Náš itinerář tedy vypadal následovně: 1,5 dne v Tbilisi, 3 dny v Mestii (Kavkaz – hory), 1 den v Sighnaghi (Kachetie – víno) a poslední den opět v Tbilisi. Abychom ušetřili čas na cestě Tbilisi-Mestia, která normálně trvá cca 9h, koupili jsme předem vnitrostátní letenky od Vanilla Sky. Jedná se o soukromou aerolinku, která létá pouze za dobrého počasí, resp. když má pilot vizuální spojení se zemí. Nelétá podle přístrojů. Nenajdete ji tedy ani na flightradaru. A nejhorší je, že doposlední chvíle prostě nevíte, zda odletíte. Nedá se na ni tedy spolehnout, ale úspora času pro nás byla tak lákavá, že jsme to zkusili. Letenky kupte předem, protože je to letadlo s kapacitou pouchých 15 míst. A co je zajímavé – je to letadlo české výroby: Turbolet L410. Létá se z malého letiště Nakathari na sever od Tbilisi, v ceně letenky je doprava od metra Rustaveli na letiště.

Let Tbilisi-Mestia
Let Tbilisi-Mestia

Tbilisi – město nahnutých domů

V Tbilisi nás překvapilo velké množství domů s vizuálně nedostatečnou statikou. Místní seismicky aktivní oblast se na starých stavbách podepsala tak, že jsme tu narazili na domy s ocelovými konstrukcemi – rozpěrami – které často byly tím posledním důvodem, proč daná stavba ještě nespadla. Nahnutá podlaha, pokřivené zdi a okna, balkón, na který jsme radši nešli.

Tbilisi podepřené domy
Tbilisi podepřené domy
Tbilisi podepřené domy
Tbilisi podepřené domy
Nahnutý orloj, který přesně ve 12h nic nedělal
Nahnutý orloj, který přesně ve 12h nic nedělal

Další věc, která nás v Tbilisi překvapila, byly opět stavby. Tentokrát se ale jednalo o megalomanská stavení vypadající jako kdyby spadla z vesmíru. Do prostředí hlavního měta Gruzie vůbec nezapadala. Nedostavěná galerie, Ministerstvo vnitra, Dům veřejných služeb nebo Most svobody – ten z nich je ještě asi nejlepší, nicméně kvůli jeho tvaru se mu přezdívá Always Ultra 😀 Bývalý gruzínský prezident Saakashvili nechal tyto často prosklené budovy vystavět v touze ukázat, že Gruzie si taky může dovolit moderní stavby. Výsledkem jsou budovy, které vůbec nezapadají do charakteru města, některé z nih nejsou dodnes dostavěné a mnohé už chátrají, protože provdení a údržba zde nedosahují standardů. Škoda.

Tbilisi - Most svobody
Tbilisi – Most svobody

Restaurace a bary v Tbilisi

Večeři jsme si dali v super restauraci Meliexela (kde i přes velkou kapacitu měli plno) přímo na náměstí Meidan. Chinkali – tradiční gruzínské knedlíčky s bujónem a mletým masem uvnitř, phali – několik druhů past/pomazánek vždy z ořechů a lilku, špenátu nebo řepy a sklenku bílého vína Tsinandali. Další fajn restaurací, kterou jsme našli náhodně, abchom pak zjistili, že o ní píší v Lonely Planet, je Racha.

Gruzínské knedlíčky chinkali
Gruzínské knedlíčky chinkali

Večer jsme se podívali do několika barů ve Starém městě. Fajn bar je Drunk owl a náš objev, kam jsme se pak ještě jednou vrátili, je bar Ambvashi v druhém patře, kde mají skvělé ostri – hovězí maso s omáčkou podobnou naší gulášové, ale ostřejší.

Za sklenku lenvějšího vína dáte 3-5 GEL, za jídlo cca 10 GEL, celý oběd/večeře nás ve dvou i s pitím stále většinou mezi 27 a 35 GEL. V září 2017 byl 1 GEL cca 7,9 CZK.

Tsinandali víno
Tsinandali víno

Den v Tbilisi

V Tbilisi jsme prošli Staré město včetně kostelů a nového nakloněného orloje, který ve 12h nic nedělal. Lidi čekali a když se ani minutu po dvanácté nic nedělo, rozešli se. Přes Most svobody jsme došli k nedostavěné koncertní síni, která vypadá jako dva spojené sloní choboty. Celý okolní Rike park jsme nepochopili, divně rozlehlý a placatý, odevšud je na vás vidět, sem tam nějaké pouliční umění, se kterým nevíte, co si počít.

Tbilisi - most svobody
Tbilisi – most svobody
Tbiisi - nedostavěná koncertní síň/galerie
Tbiisi – nedostavěná koncertní síň/galerie

Takže jsme radši sedli na lanovku a z pár lari vyjeli k pevnosti Narikala. Jsou to už jen ruiny, ale za ten supr výhled na město to stojí. Došli jsme až k soše sv. Kristýny, patronky Gruzie, která zdálky vypadala líp než zblízka. V Lonely Planetu doporučují projít se ještě dál, ale je to nudná cesta, na jejímž konci se rozkládá sídlo nejbohatšího Gruzínce, včetně heliportu. Helikoptéru jsme viděli letět, tak byl asi ve městě pro chleba 🙂

Pod nedostavěnou koncertní síní
Pod nedostavěnou koncertní síní

Sešli jsme opět do Starého města a přes jeden blešák u mostu Mshrali došli až k bulváru Rustaveli. Chtěli jsme chytnout lanovku na kopec do Mtatsminda parku, ale na místě jsme zjistili, že je už od roku 1990 zavřená. Došlo totiž k tragédii, při které zemřelo na dvacítku cestujících. Lanovka byla přetížená a záchranný systém vypnutý. V roce 1988 lanovka prošla rekontrukcí a nové italské kabinky na gruzínskou lanovku neseděly úplně nejlíp. Italský brzdný systém se spouštěl, když neměl, a tak ho prostě vypnuli. Od toho neštěstí lanovka nejezdí, zbyla po níc dole krásná budova, kterou opravují.

V Tbilisi na trhu
V Tbilisi na trhu u mostu Mshrali

Nasedli jsme tedy na metro – vagóny vypadají jako ty naše – ale jezdí se na kartu, kterou si pro projití turniketem musíte pípnout. Jedna jízda stojí 2 GEL a do dvojice stačí jedna karta. Do Mtatsminda parku jsme vyjeli druhou – pozemní – lanovkou, která připomínala tu na Petřín. Nahoře se nachází jedna dražší restaurace, cukrárna a samozřejmě spousty pouťových atrakcí včetně velkého ruského kola pochybného technického stavu. Jedna jízda stojí 5 GEL, takže za tu krásnou cenu jsme neodolali. Po objetí jednoho kola jsme však málem nevystoupili, protože obsluha se zapovídala s lidmi ve frontě a málem nám zapomněla otevřít. Ale dobouchali jsme se.

Metro ve Tbilisi
Metro ve Tbilisi

Odpoledne na nás padla únava, a tak jsme zamířili do hotelu dát si sprchu. Jenže netekla voda! Dočetli jsme se, že Georgian Water & Power je docela nespolehlivá firma, která není schopná Tbilisi zajistit trvalou zásobu vody. K tomu všemu mají s vládou kontrakt, kterým se ohánějí, že splňují všechny podmínky. Jenže kontrakt je tajný, takže se neví, co v něm vlastně je.

Mestia – krásné výhledy na Kavkaz a kraví lejna

Další den nám to v 9h letělo do Mestie. Nevěděli jsme, zda to poletí, počasí se zdálo ok, ale nikdo nevěděl, jak to vypadá nad horami. Bez vizuáního kontaktu se zemí by pilot tohoto letadla nemohl letět. Doufali jsme. Z hotelu jsme se za 3,5 GEL nechali taxíkem dovézt k místu srazu (u velkého jízdního kola), kde nás krátce po sedmé vyzvedla maršutka a všech 15 budoucích pasažérů letadla odvezla na vnitrostátní letiště Natakhtari. Chvíli jsme seděli a pak prošel pilot s tím, že poletíme. Radost! Let to byl vskutku vyhlídkový. Sedli jsme si hned za piloty, a protože pilotní kabina nemá dveře, krásně jsme na ně viděli. Z okna jsme pozorovali hory Kavkazu.

v ledatle Tbilisi-Mestia
v letadle Tbilisi-Mestia

v ledatle Tbilisi-Mestia

v ledatle Tbilisi-Mestia

Pilotovi jsem celou dobu letu koukala na záda
Pilotovi jsem celou dobu letu koukala na záda
Mestia
Mestia

V Mestii jsme se domluvili ještě s jedněmi Asiaty a sdíleli taxi do centra. Je to pouhých 2,5km, ale ceny si říkají nadměrné. Usmlouvali jsme to na 15 GEL za celé auto. Ve městě jsme obešli pár guesthousů a sháněli nocleh. Samotné centrum vypadá jako Špindl. Nechtěli jsme spát u hlavní silnice, a tak si zašli do kopců, kam vede trasa na Koruldi lakes. Ukázalo se to jako výborná volba. Kývli jsme na ubytko až v tom nejhornějším guesthousu (tuším, že to byl Theo guesthouse). Pokoj s koupelnou za 50 GEL byla dobrá cena. Lidé si tu většinou kupují i snídaně (obvyklá cená 15 GEL/os.) a večeře (taky 15 GEL). Pokoj s koupelnu a polopenzí pro dva pak vychází na cca 100 GEL, což nám přišlo hodně, i když v přepočtu je to vlastně cca 900 kč. Snídali jsme z vlastních zásob a večeřeli v restauracích často ještě levněji.

Tradiční věže v Ushguli
Tradiční věže v Ushguli

Trek ke Koruldi lakes – 1. den

Vyšli jsme až ve 11:30 kvůli shánění ubytování s tím, že to asi nestihneme až k jezerům, z výšky 1 400m. První část trasy nás dovedla k přístřešku u kříže. Druhá část k jerezům Koruldi ve výšce něco pod 2 800m. Nahoru jsme šli 3,5h a dolů 2h. Doporučuju vylézt ještě trochu nad jezera, budou lepší výhledy. Po celou dobu treku máte supr výhled na Mt Ushbu (4 700m), takže tenhle trek je spíš o těch výhledech po cestě, než o kráse jezer v cíli. Nicméně nám se jezera líbila i přes zklamané komentáře předešlých turistů na netu. Pokud máte v Mestii málo času, tak si dejte jen tenhle trek. Stojí za to a není nijak náročnej – i přes solidní převýšení se jde dobře, protože skoro celou dobu vede po nezpevněné cestě. Takže žádný náročný klopýtání na kamenech.

Povečeřeli jsme v restauraci Lanchvali a bylo to dobrý. Nejlepší na tom bylo, že jsme nemuseli scházet dolů do města, ale popojít v naší ulici o kus dál a bylo. Po celém dni chození nás pěkně bolely nohy, takže jsme šetřili každý krok. Nevím, jaké jídlo mají hosté v guesthoousech, ale stravování v restauraci náš vyšlo na méně a i s vínem. Hned, jak jsme dojedli, vypli proud, takže jsme tam ten den byli poslední, kdo pojedl teplé jídlo.

Jezera Koruldi
Jezera Koruldi

Trek na horu Zuruldi a do Tsvirmi – 2. den

Cestou k hoře Zuruldi
Cestou k hoře Zuruldi

Druhý den jsme se rozhodli podívat na kopce na druhé straně údolí. Nechali jsme se za 25 GEL dovézt do 1800m, nechtělo se nám ztrácet dvě hodiny chůzí po asfaltce. A pak jsme cca hodinku šli až k výstupní stanici lanovky, která kupodivu jezdila. Lanovka jezdí cca z poloviny kopce nahoru a k tomu teď dostavují její protažení až dolů do Mestie. Dali jsme si předražený pivko za 6 GEL a udělali pár fotek Mt Ushby, na kterou byl opět krásný pohled. Pokud se vám nechce chodit vůbec, tak si sem prostě vyjeďte lanovkou a pohoda jazz.

Sestup do Tsvirmi
Sestup do Tsvirmi

Pokračovali jsme dál cestou po hřebeni. Cestou jsme potkali dva vrcholy s funkčními i odstavenými satelity. Sem tam se nám naskytl výhled na hory na obou stranách, byli jsme prostě na hřebeni mezi dvě údolími, za kterými se zdvihaly další vrcholy. Hora Zuruldi sama o sobě není nic extra, je tam malá kaplička, taky hezký výhled, ale po těch předešlých scenériích ne zas takový vzrůšo.

Poté jsme už jen klesali dolů do vesničky Tsvirmi, která nás okouzlila. Žádní turisté a lidé si tu žijí tak nějak sami. Přicházeli jsme cestou, kde jsem váhala, zda je to koryto potoka nebo stezka pro krávy. Narazili jsme na místní obchůdek a dali si další pivko. Prošli si vesnici, mrkli ke kostelu a na hřbitov. Krásné místo posledního odpočinku s výhledy na okolní krajinu. Zajímavé je, že tu mají kostely oplocené naskládanými kameny tak, že se ke kostelu dostanete přes schůdky z kamenů. Domníváme se, že tím chtějí zabránit kravám, aby se ke kostelu chodily pást a vyprazdňovat. Celý trek jsme šli 10:30-16h.

Kostelík ve Tsvirmi
Kostelík ve Tsvirmi

Cestu zpátky jsme neměli vymyšlenou, ale šli jsme kolem domu s autem. Za chvíli jsme už měli usmlouvanou cestu do Mestie za 30 GEL. Chlapík se jen převlékl do slušnějšího oblečení a už jsme jeli. Dodávkou s českou dálniční známkou z roku 2014. V Mestii jsme zkusili restauraci Laila přímo na náměstí. Docela dobré ceny a hodně lidí, protože jinak tu moc stravovacích zařízení není. Bohužel mě po tom řepovém salátu s majonézou chytla střevní, takže cesta na kopec do ubytka byla utrpením. Stihla jsem to, ale vzápětí přišla další rána – netekla voda. Nad vesnicí se rozbily trubky, takže no flush, no shower day.

Výlet do Ushguli a soška z Varů

Voda netekla ani ráno, tak jsme se oblíkli opět sportovně a hurá do centra chytnout co nejdřív taxi do Ushguli, ať to stihnem. Odchytl nás jeden taxikář s terénním autem, že tam jede. Nicméně nás dovezl na autobusák, kde chtěl, ať si od paní koupíme lístek a že se pojede v 9.30. Jenže bylo 8:40 a my nechtěli ztrácet čas. Odmítli jsme a ještě několik dalším taxikářům sdělili, že chceme do Ushguli, za 30 GEL na osobu zpáteční a s odjezdem hned. Prošli se po vesnici a pak se rozhodli sednout na plastové židle před jeden krámek s tím, že dřív nebo později někdo z taxikářů přijde s nabídkou. Stalo se tak ještě než jsem stihla dosednout, a tak jsme těsně před devátou vyjížděli s dalšími 4 pasažéři ve staré maršutce.

Ushguli a soška z Varů v místní hospodě
Ushguli a soška z Varů v místní hospodě

Cesta to nebyla lehká, v offroadu by to bylo pohodlnější. Ačkoliv je to pouze něco kolem 40 km, jede se to dvě hodiny a skoro celou dobu po nezpevněný cestě. Obdivovali jsme řidičské schopnosti našeho řidiče. Nicméně tu intenzivně staví novou silnici, a tak už třeba v roce 2018 bude cesta do Ushguli o dost rychlejší.

u ledovce
u ledovce

Náš plán byl podívat se k ledovci u nejvyšší hory Gruzie – Shkhara (5069m) a projít si UNESCO vesničky s typickými věžemi. Zašli jsme do místní hospody na ranní kávu a panáka gruzínské pálenky jménem chacha (čača). Paní za barem poté, co zjistíla, že jsme z Čech, začala povídat, jak byla v létě ve Varech. A že mají v hospodě vystavenou sošku, co vyhráli. Její sestra natočila film Dede, který je zasazený právě do Ushguli. Ukázala nám jak sošku na dřevěném podstavci a mezi dvěma kožkami lišek na zdi, tak některé z herců, resp. obyvatel vesničky/hospody. Vskutku nečekaný objev a radost z toho, že tu sošku mohou obdivovat všichni návštěvníci hospody.

u ledovce
u ledovce

U té stejné paní jsme si domluvili odvoz k ledovci, protože jinak bychom to nestihli – řidič maršutky zpátky do Mestie na nás měl čekat do 16h. Za cestu k ledovci (cca 45 min tam, čekání a 45 min zpátky) jsme ve 4 lidech (včetně dvou Asiatů) zaplatili 100 GEL. K ledovci samotnému se pak jde ještě dost dlouho, a tak se zdálo, že 2h nebudou na tam i zpět stačit. Nakonec stačily, protože cesta u ledovce už nebyla dobrá a nevěděli jsme, kudy jít, aby se s námi nesesunula kamenná suť. Těšili jsme se, že dojdeme k bílé části ledovce, došli jsme však pouze k “zašpiněné”. Výhled na nejvyšší horu Gruzie to byl však nádherný a měli jsme štěstí, cestou zpátky se zatáhlo, a tak lidi po nás už z toho asi moc neměli.

Ushguli
Ushguli

Po návratu do Mestie jsme ještě vylezli na jednu s typických kamenných věží. Záměrem bylo se z její střechy dívat na západ slunce. To jsme ale netušili, že vylézt nahoru bude adrenalinový zážitek tak velký, že radši hned polezeme dolů. Leze se totiž po strmém žebříku asi 4 krát a to tak, že žebřík končí docela brzo a vy se pak musíte vydrápat na podlahu dalšího patra vlastní silou/technikou. A dolů to bylo ještě víc o technice a potlačení strachu z pádu. Kdo se tam chystáte, zkuste to a uvidíte 🙂 Večer sice už tekla voda, ale pak vypli proud, takže jsem ocenila svou čelovku Ledlenser MH6.

Ushguli
vesnička vedle Ushguli

Další den jsme měli koupenou letenku zpět do Mestie a pevně doufali, že se počasí moc nezkazí, a odletíme. Plán B byla maršutka a vlak, prostě cesta na celý den. Ráno jsme si sbalili saky paky a rozloučili se s majiteli guesthousu, kteří žili drsným vesnickým životem, staří rodiče v přízemí, syn se svou ukrajinskou ženou a miminkem nahoře. Cestou na letiště jsme se báli, že se kvůli mrakům nepoletí. Ale měli jsme opět štěstí, letělo se a my už před dvanáctou byli opět v Tbilisi.

Ushguli
Ushguli

Déšť a mlha v Sighnaghi

V Tbilisi jsme na maršutkovém nádraží u stanice metra Samgori nasedli na spoj do Sighnaghi, který vyjížděl ve 13h. Museli jsme se několikrát ptát, abychom našli tu správnou maršutku, není to tam úplně přehledný. Před třetí jsme byli na místě a ubytovali se v předem rezervovaném pokoji přes Booking.com (50 GEL/pokoj s koupelnou i snídaní). Prošli jsme město, poslali pohledy, navštívili pochmurný až hororový hřbitov v podzimních barvách, za deště a houstnoucí mlhy. Zatoužili jsme po sklence dobrého vínka, když jsme v té Kachetii, kde se toho pěstuje nejvíc. Měli jsme ale problém najít útulné místo. V jedné hotelové restauraci nám nalili domácí bílé, které chutnalo jako zkažené – a když jsme to chtěli vrátit, tak jsme se dozvěděli, že dcera paní se o víkendu vdávala a všichni to tam bez problému pili. Buď tedy nedokážeme ocenit dobré domácí víno, protože na to nejsme zvyklí, nebo to prostě opravdu bylo zkažený. Ale už asi cháou, proč v Gruzii turistům často nalévají víno “evropského typu” – tzn. vyrobeno evropským postupem.

Chinkali
Chinkali

Sighnaghi je údajně nejhezší městečko Gruzie s krásnými výhledy do krajiny. Ty jsme ale nemohli posoudit, protože ceou dobu lilo a mlha se dala krájet. Druhý den jsme ještě navštívili klášter Bodbe a v něm hrob sv. Kristýny. Došli jsme také k pramenu, který začal zázřečně vyvěrat a poutníci se sem chodí polévat jeho vodou. Spěchali jsme na maršutku zpátky do Tbilisi (poradili nám koupit si lístek dopředu), a tak jsme se od pramene nechali dovézt taxíkem.

 

Mlha focená z maršutky
Mlha focená z maršutky

Poslední večer v Tbilisi

Po přejezdu zpátky do Tbilisi jsme sháněli slušné oblečení na večer. Kamarádka nás pozvala na recepci na českou ambasádu. Bylo totiž 28. září a to se slaví náš patron, sv. Václav. Rozhodli jsme se moc neutrácet, a tak využili sekáčů u autobusáku. Překvapením pro nás ale bylo, že zboží z druhé ruky tu bylo dost drahé, a to i boty, které bych u nás rovnou vyhodila jako už v hodně špatném stavu. Nakonec jsme něco málo pořídili a byli na večer připravení.

rajčata v Gruzii chutnají jako nikde jinde!
rajčata v Gruzii chutnají jako nikde jinde!

Stále pršelo, a tak jsme navštívili Národní muzeum. Mají tam zajímavou výstavu o pokladech z historických hrobů a SSSR okupace Gruzie. Večírek na ambasádě se vydařil a druhý den ráno jsme se taxíkem s volantem vpravo nechali odvézt na letiště (za zbytek peněz, cca 22 GEL). Celkově tu jezdí hodně aut s volantem vpravo – je to levný dovoz z Japonska. Před odletem jsme nakoupili gruzíňák (gruzínský koňak), vína Tsinandali a Saperavi, pelyňkovou limonádu (sytě zelenou) a sýry. Nákupem suvenýrů na letišti jsme trochu prohloupili, protože ceny v supermarketu jsme o dost nižší a na letišti je mají v eurech. Holt jsme byli líní dávat si zavazadlo “dolů”.

místní dobroty
místní dobroty

Co chci příště v Gruzii vidět

Nestihli jsme Gori – rodné město Stalina (ano, byl to Gruzínec). Ráda bych taky viděla klášter sv. Davida z Garedži.

Česká ambasáda v Tbilisi
Česká ambasáda v Tbilisi

 

 

 

 

 

 

2 thoughts on “Týden v Gruzii – Tbilisi, Mestia a Sighnaghi

  1. Odpovědět
    Richard - 28.11.2017

    Ahoj, pěkný článek. Byli jsme v létě v Gruzii a taky jsme si tuto krásnou zemi užili ;). Závidím vám let letadlem do Mestie. V létě byl už měsíc dopředu vyprodaný :(. Jen jednu věc bych chtěl dodat – tvůj další cíl v Gruzii bych ti moc nedoporučil, pokud není Stalin vyloženě tvůj oblíbenec (což doufám že ne). Fakt tam kromě jeho muzea (kde je všechno v ruštině), starýho vagonu a jeho rodného domku, který je obestavěný a nepřístupný, nic není. V muzeu ho velebí jako pána boha a jen náhodou jsme na konci pod schodama našli jakože ukázku vězení, což byla upomínečka toho, že to zas takový dobrák nebyl. Bylo mi trochu zle po této návštěvě a asi nejhorší zážitek z celé Gruzie. Moc jsme litovali, že jsme raději nešli do skalního města Uplistsikhe hned vedle Gori, protože to by byl rozhodně lepší zážitek. Pokud tedy pojedeš ještě do Gruzie, můžu ti doporučit udělat si z Tbilisi výlet do Kazbegy a vyšlápnout si na kopec k místnímu kostelu, nebo navštívit skalní město Vardzia a hrad Rabati hned kousek od Vazdzie. Taky Mscheta se svýma starýma kostelíkama byla kouzelná a je jen asi 30 minut od Tbilisi. Tak hodně štěstí v dalším cestování 😉

    1. Odpovědět
      Babka - 2.12.2017

      Ahoj, děkuju za tipy! Chci se tam určitě znovu podívat. Ať se na cestách daří!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *