Mrazivý výlet naslepo do Jihočeského kraje a na Vysočinu

Byl únorový mrazivý pátek a náš čekal v pořadí již pátý spontánní výlet. Koncept už znáte – mobil nechat v kanclu, s sebou max. tři věci a na pražském Hlavním nádraží koupit lístek tam, co člověk v řadě před námi. Tedy s výjimkou destinací předešlých spontánních výletů – takže Ostravy, Brna, Broumova a Pelhřimova. Úplně na konci článku najdete mapu dosavadních spontánních výletů i s odkazy na reporty.

Asi se to tu ještě párkrát zopakuje, ale ten únorový víkend měla být fakt zima (mínus 15). Pozitivní na tom bylo, že jsem si vzala spodní tílko, které jsem pak použila i jako “pyžamo”. Další výhodou zimních víkendů naslepo je teplá bunda s kapsami na zip, do kterých se všechno vejde, a tak jsme nemuseli brát žádný batůžek.

K drobné obměně došlo i u třech věcí s sebou. Nechala jsem doma krém a místo něj vzala jelení lůj. Ten se ostatně při troše fantazie dá také použít jako krém. Prostě si natřete lůj na ruce nebo obličej a je to. Druhou věcí byla zubní pasta, kterou Martin doplnil kartáčkem. No a do třetice to vyhrál make-up. Nesuďte a radši popřemýšlejte, jaké tři věci by jste s sebou vzali na víkend vy.

s sebou max. tři věci
s sebou max. tři věci

Sraz na nádraží o trochu dříve

Na nádraží jsme se sešli krátce po třetí. Snažíme se časy odjezdů měnit, aby bylo jednodušší chytit nějakou jinou destinaci než minule. A taky jsme chtěli předejít situaci, že bychom nesehnali nocleh a zůstali v těch mrazech na ulici. Fronta na vnitrostátní jízdenky byla krátká a rychle ubíhala. Za jednou z přepážek křičela nepříjemná starší paní: “Další!” My se začali dohadovat, kdo bude mluvit. Nějak se nám nechtělo vysvětlovat, o co jde. Vyšla na nás mladá příjemná paní, takže vysvětlení proběhlo hladce, jenže předešlou jízdenku prodala do Brna. Tam jsme na spontánním výletu už byli. Poděkovali jsme a znovu do fronty. A vyšla na nás zase ta stejná paní, takže rovnou hlásila: “Do Jindřichova Hradce?” A bylo. Odjezd za 10 minut, koupili jsme vodu a hurá na perón.

Praha hl. n.
Praha hl. n.

Vlak byl narvanej a společně s námi jel do Hradce oddíl Skautů. Martin zavzpomínal na mládí. Chybělo nám něco na čtení, a tak jsem se vydala do ostatních kupé hledat magazín ČD. Úspěšně. Zavzpomínali jsme na předešlý víkend – to jsme totiž na jedné svatbě potkali redaktorku tohoto časopisu a její fotka byla u jednoho z článků. Ten svět je malej.

Okolo Hradce v malé zahrádce…

První, co po příjezdu do destinace vždy děláme, je zjistit odjezdy vlaků následující den. Nemáme s sebou mobily, ale to neznamená, že chceme na nádraží čekat, nebo si vlak nechat ujet. Odjezdy různými směry si musíme pamatovat, nemáme si je kam (ani čím) napsat. Druhým krokem je najít mapu města a zorientovat se. Hradec ale oba trochu známe, takže to nebylo třeba. Jen to nádraží by mohlo být městu trošku blíž. V tý kose chodit…a třetím krokem je po cestě z nádraží sledovat tabule s kulturními akcemi. Za týden tu měl hrát Jelen. Škoda. Ale maturitní ples, zpívání na schodech a film Špindl v místním kině to jistil.

Ubytování jsme začali hledat na náměstí. První nás zaujal Hotel Vajgar. Na recepci nikdo nebyl, ale dozvonili jsme se na pána, který nám ochotně nabídl pokoje různého typu. Luxusní za 900, economy za 700 a pak že ještě mají tourist (to je asi ta nejnižší třída). Když jsme trochu váhali a že se zajdem podívat ještě jinam, pán slevil na 600 za oba se snídaní a že za chvilku musí už jít. Vzali jsme to. Na recepci měli akvárko.

Přišel na nás hlad. Kluk na náměstí nám poradil pizzu a asijskou restauraci. Toho máme dost přes týden, a tak jsme hledali dál. Všimla jsem si reklamy na jakousi Udírnu. Restaurace u kostela, co slibuje gastro zážitek. Dali jsme jí šanci a vyplatilo se. Salát a kvalitní maso dělané na grilu neměly chybu. Pivo taky dobrý. Blížila se osmá hodina a mně se zachtělo do kina. Špindl zněl jako kravina. Na výběr nebylo, šli jsme. Byla to strašná kravina, až člověk začal přemýšlet, že by mohl začít filmy točit možná i… Jediný hezký na tom byl ten sál. A nad ním byl další, kde se zrovna konal ples. Zechtělo se nám tam.

Zeptali jsme se pána u vstupu, co je to za ples. Prý zemědělský. Jako dřív byl ples JZD, tak je to to samý, jen se to přejmenovalo. A jestli by nás tam pustil v džínách a zimních botech s kožíškem a la gumáky? Za stovku/os. na balkon ano. Nahlédli jsme tam a zábava evidentně ještě moc nepokročila, a tak jsme raději zašli do baru na pár drinků. V baru měli akvárko.

Sobota na úzkokolejce a stopem

V hotelu Vajgar se spalo dobře. WC na chodbě, když s sebou nemáte pyžamo (teda já měla aspoň tílko), se ráno ukázalo jako dost nepraktické. Snídaně jak u snědeného krámu, nicméně čerstvý rohlíky to zachránily. V hotelové restauraci jsem si při snídani všimla akvárka.

Sobota to opět byla mrazivá. Zašli jsme o “íčka” s dotazem, v kolik jede ten masopustní vlak, o kterém jsem se dočetla v kalendáři akcí. Paní to zkoumala a pak řekla, že to bylo před týdnem, že ty letáky tistknou hodně dopředu a pak se to mění. Aha. Prošli několik místních obchůdků – s košilemi, s obuví, s šaty na ples a taky s knihami. Kniha do vlaku by se hodila, ale kdo se s tím má tahat, když nemáme žádnou tašku ani batoh. Prodavač nám ochotně nabídl, že si knihu můžeme nechat u něho, ať ji tahat nemusíme. Vysvětlili jsme, že nemáme zavazadlo ani teď, ani později, až do konce víkendu. Nakonec nám to nedalo a koupili jsme zlevněný kapesní povídky od Roalda Dahla.

Zašli jsme se podívat na slavnou fontánu sv. Floriána, kde každou hodinu probíhá aquashow. Je to docela zajímavý a na konci přijde paní o projede rám fontány stěrkou. Akvárko tam ale neměli. Zamířili jsme na vlak směr Česká Kanada – Nová Bystřice, odjezd v 9.20 po úzkokolejce. Jeli jsme to přes hodinou loudavým krokem. Skoro sami ve vagónu, s krásnými výhledy na zahrádkářské kolonie, rybníky, pole se srnami a zimu zimoucí.

Selfie s lakem z úplně jiného výletu a z jiného nádraží - Praha Bubny
Selfie s vlakem z úplně jiného výletu a z jiného nádraží – Praha Bubny

V Nové Bystřici se k nám přidal hlad. Na náměstí jsme našli restauraci plnou lidí a hele, zrovna začínal hokej a my na Olympiádě hráli o 3. místo s Kanadou. A my zrovna v České Kanadě 🙂 Dali jsme si dršťkovku a zvěřinu a bylo to báječný. Obešli město a vytipovali si další destinaci dne – Slavonice. Jenže tam nic nejelo. Autobus za hodinu jel jen směrem na Jindřichův Hradec. Přesvědčila jsem Martina, abysme šli na stopa. Zkušenosti s dřívějška jsem zúročila a do pěti minut jsme seděli v autě. Pokuřující týpek s kšiltovkou říkal, že jede naším směrem, ale jen do třetiny cesty, do Kláštera. Začali jsme se vyptávat a kluk za chvíli říká, že tam mají Kostel s bývalým klášterem, kde on provádí. A že jestli chceme, tak nás tam provede.

Dojeli jsme na místo, kluk si došel pro klíče a už nás vedl chodbou do kostela. Výklad byl “na pohodu”. Kluk vyprávěl svým stylem a nás to bavilo: “Támhle vidíte české patrony, historii snad znáte, to vám nemusím říkat.” A pak že nás může vzít do katakomb. Neměli jsme mobily, a tak nebylo čím svítit, jenom tím našeho průvodce. Katakomby byly nečekaně rozsáhlé a vlastně i strašidelné. Prý tam mají kámen, co je pokaždé na jiném místě a nikdo neví jakto. Že prý tu chtěla natáčet britská BBC, ale pak se změnil farář a ten novej to zarazil. A že tu žil 20 let mnich a vyřezal z kusu dřeva rozvětvený strom. Ten si před lety půjčili do Prahy do galerie a ne a ne ho vrátit. Dnes je prý v Jindřichově Hradci aspoň. Všechno hrozně zajímavý a my šli opět na stopa.

Zastavilo hned druhý auto! Pán, co je prý příbuzný s Ester Ledeckou (přes její prababičku a jeho babičku nebo co). Vzal nás, protože jsme mu připomněli, jak tu kdysi stopoval se svou ženou a nikdo je nevzal. 18km pěšky bych v tý kose opravdu nedala. Těsně před Slavonicemi jsme míjeli vesničku Maříž, odkud pochází známá keramika, co se v Praze prodává jako suvenýry. Prý to vymysleli dva pánové, co se pak rozhádali, a tak dnes existují dvě vývojové větve.

Slavonice, Dačice a Telč

Nechali jsme se vyhodit ve Slavonicích u vlakového nádraží, abychom si zjistili, jak to pak jede do Dačic. Za dvě hodiny, super. Prošli jsme si centrum – hezká stavení Jižních Čech s pomalovanými fasádami. Sem asi turisté v zimně nejezdí, a přitom taková krása. Vešli do místního kulturního institutu, kde nikdo nebyl. Prošli si výstavu fotoportrétů prodejců Nového Prostoru s jejich příběhy. Mrazivé počasí venkovním procházkám moc nepřálo, a tak jsme si sedli do náhodné kavárny/restaurace, co se ukázala jako dílo lidí z divadla Sklep. Kdybychom nebyli po jídle, vyzkoušeli bychom jejich kuchyni, ale zůstali jsme u piva a vína.

Cestou na nádraží jsme prošli hřbitov a o pár minut později už seděli ve vlaku. V Dačicích jsme chtěli ten den skončit. Takže klasika – na nádaří si zapamtovat odjezdy do Telče další den, prozkoumat mapu města a vyrazit do centra. Na náměstí jsme vlezli do prvního hotelu na ráně – Hotelu U Koníčka. Noc za 1290 kč bez snídaně, protože ráno začínají malovat, a tak budou mít zavřeno. Hmmm, tyhle výlety přijdou draho. Rozhodli jsme se hledat dál, ale věřte nebo ne, nikde v centru a jeho blízkém okolí žádná ubytovací alternativa, krom motelu a ubytovny na sídlišti, kam jsme – pardon za opakování – v té kose chodit nechtěli. Krom toho se nám tam moc nelíbilo. Skrz náměstí se táhne docela frekventovaná silnice, takže žádnej klid a člověk aby se neustále bál, jestli ho něco nesrazí. Vydali jsme tedy na autobusové nádraží s tím, že popojedeme někam jinam. Cestou jsme narazili na kulturní dům, kde nás místní informaovali, že se tu večer koná ples a přijede i celebrita Petra Černocká.

Na autobusáku parkovalo hodně autobusů, ale první následující odjezd byl až v pět ráno. Už jsem nevydržela a šla si do Lidlu u nádraží koupit oříšky. No nic, dali jsme si večeři v Hotelu U Koníčka – moc dobrou rybu a k tomu výhodných 200g krouhaného zelí (jako mám ho fakt ráda) za skvělých 25 kč. Mezitím se tam asi ubytovala paní Černocká, protože její pán tam stále chodil sem a tam, nosil kafe a my se rozhodli si šanci spát v hotelu celebrit nechat ujít.

Nocování v Telči

Po půl deváté večer jsme dorazili do Telče. Opět zkoumání ranních odjezdů dál na Havl. Brod nebo Jihlavu či Třešť a pěšky do centra. První hotel, na který jsme narazili, se jmenoval Danuše a byl to také tak trochu čajovna/kavárna. Vypadalo to tam hezky, ale cena 1690 kč za noc nás uzemnila. Přejeli jsme z Dačic do Telče, abychom ušetřili, jak naivní! Usmouvali jsme stovku slevu, ale pořád to bylo peněz jako želez.

Obešli jsme náměstí a přidala jsem si jako podomní prodejce – místní tu nabízejí ubytování s instrukcemi “zvoňte”. A tak jsme rozzvonili celé náměstí, jenže všude tma a nikdo neotevřel. Na telefonní čísla jsme bez mobilů neměli jak volat a telefonní budka na náměstí, jako byla v Náchodě, chyběla. Když už jsme to chtěli vzdát, otevřela stará paní a na dotaz ohledně noclehu váhavě odpověděla, že se o to starají mladí. Pak ale přišla s tím, že nás ubytuje za 400 kč na osobu a noc. Parádní a přímo na náměstí, jde to i levnějc! Měli jsme radost, ohřáli se na pokoji. A že noc byla ještě mladá, vydali jsme se po čuchu (rozuměj jdi tam, kde je nejvíc lidí) na drink do restaurace Amigo. Tam to dost žilo, místo bylo jen na baru, a tak jsme relaxovali sledováním barmanů, jak míchají drinky. Vedle seděla evidentně paní odsud, co průběžně vedle hovor s jednou z barmanek. Zeptala jsem se jí, zda je něco zajímavého vidění v Třešti. Paní se hned jala vyprávět, že to tam má ráda, protože tam je Kik, že tam jezdí nakupovat. A že tam prý mají špatné poměry v Albertu, na rozdíl o telčského Tesca, kde paní pracuje. Že tady v Tescu jsou jako rodina, zaměstnanci si mezi sebou pomáhají, a stojí to za to i přes nižší platy, než jinde.

Jízdenky, vstupenky a mapy z výletu naslepo
Jízdenky, vstupenky a mapy z výletu naslepo

Jak se dostat z Jihlavy do Prahy

V neděli jme už v devět byli na nádraží, abychom chytli vlak do Jihlavy. Už od rána mi bylo těžko, ale nepřikládala jsem tomu velký význam. Opět cesta do centra města, po cestě už jsem si říkala, že mi je fakt blbě. Že by ze včerejšího nášupu krouhaného zelí? Ohřáli jsme se v muzeu. Prošli jsme všechny expozice včetně 100 let republiky. Pak tam mají spousty vycpaných ptáků, ale nejvíc nás zaujal top exponát – vlk, kterého srazili na D1 a který došel až z Karpat. Je to prý ojedinělý důkaz tak dlouhého přesunu vlka. Martin v muzeu potkal kamaráda, který nám nabídl, že nás ve čtyři sveze do Prahy. Chtěli jsme to ale stihnout dřív, protože už jsem nemyslela na nic jiného, než lehnout do postele. A tak nám kamarád alespoň našel spoje na Prahu a chtěla nám nechat tel. číslo. Neměli jsme si ho čím a na co napsat, a tak jsem si ho…jednoduše zapamatovali.

Zašli jsme ještě na oběd do Radničního pivovaru, kde jídlo vypadalo dobře, ale já měla křeče v břiše a na potravu ani pomyšlení. Rozhodli jsme se jet ve 13:15 se Student Agency domů. Sedli jsme na náměstí do MHD trolejbusu a dojedli na autobusové nádraží. A ejhle, nikde se tu nedaly koupit lístky. Student tu nemá žádnou přepážku a u jednoho z jejich busů, co jel na Brno, nám stewardka řekla, že musíme zkusit štěstí přímo u řidiče. A že ten bus bývá dost plný.

Počkali jsme, až bus přijede, ve vestibulu nádražní haly. Ta vypadala opravdu hrozně, spíše jako sídlo místních tuláků, opilců a zběhlé mládeže (ty jo, vyjadřuju se jako babka). No prostě sama bych tu nebyla ani minutu. Jakmile bus přijel, vyrazili jsme ke stewardce. Místa žádná neměla, kromě jedné nepotvrzené rezervace. Ale dohodli jsme se, že počkáme, třeba někdo nepřijde. Nakonec nás tam takhle bez jízdenky čekalo pět. Stewardka zalezla do busu, že zjistí stav. Když se objevila, čekali jsme všichni v napětí, jako kdyby měla vyhlásit výherce v tombole. “Vejdete se všichni!”, zahlásila, a i přesto, že mi bylo mizerně, se mi zvedla nálada.

v Praze taky dobře, zvlášť, když je mi špatně
v Praze taky dobře, zvlášť, když je mi špatně

Po příjezdu do Prahy jsem lehla do postele a už z ní nevylezla. Večer se horečka vyšplhala téměř na 39. Další dva dny jsme z toho ještě byla mimo a pak už dobrý. Doteď nevím, z čeho to bylo. Snad ten víkend byl mrazivý až příliš, nebo ryba v restauraci víckrát mražená, a nebo že by za to mohlo to krouhané zelí z Dačic?…

Na tomto výletě jsem si připomněla, že ne vždycky je člověk na cestách plný sil, a že může nastat chvíle, kdy je potřeba se urychleně dostat domů.

Mapa našich spontánních výletů

Tento výlet je na mapě fialově. Spontánní výlet do Pelhřimova v létě 2017 je zeleně. Květnový výlet naslepo na Broumovsko je tyrkysově. Zimní víkend do Tišnova v roce 2017 je žlutě a letní víkend 2016 na Otravsku je červeně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *